Už tomu je odjakživa, zmatky jsou kolem mě všude, byly, budou a jsou. Takže není divu, že let byl přemístěn z gatu A na gate B :D Ovšem já to nevěděla, takže jsem si prožila asi ty nejtěžší chvíle života, protože jsem měla před očima, co se stane, když nestihnu letadlo. Nakonec jsem doběhla ke kontrole, celá zadýchaná a nebyla jsem schopna ani hlásky. Pana kontrolora jsem se ptala zda-li je potřebné si sundávat pásek, smál se. ,,Bohužel Ano" tak jsem si jej konečně sundala a najednou slyším ,, Můžete pokračovat v tom svlíkání" Říkám si..... Ani vlastně nechtějte vědět... Nasednu do letadla plných němců a angličanů a jediné co slyším v mé mysli je ACH JO. Pánovi jsem se asi tak líbila, že mi ani neprohledal tašku. Musím říct, že letištní kontrola je velice milá. Protože paní co kontroloval scener si všimla jak jsem zadýchaná a nic jiného mě nenapadlo než podotknout že to byl asi můj životní běh. ,,Máte děti?" odpovím ,,Ne" ,, Tak to vás teprve čeká životní běh"
V letadle naštěstí vedle mě seděl Čech. Takže má cesta byla aspoň trochu zábavná. Nakonec jsme zjistili, že jedeme i stejným autobusem do centra, jenomže on pak jel do špitálu, protože tu je na stáži jako pediatr. Nicméně byla jsem ním pozvána na čtvrteční večeři a byla mi dána vizitka, ale obávám se, že to nemohu přijmout. První noc na ,,koleji" byla hektická, protože jsem nemohla usnout. Nevím čím to bylo.
Každopádně můj mobil se mi přes noc vypl, protože jsem ještě neměla reduktor nebo jak já tomu říkám adaptér. Ráno jsem vstala ani nevím jak, hned mě napadlo co když jsem zaspala, první myšlenka byla, ať se podívám na mobil, ale marně, jak už říkám, prostě mobil byl bez baterie. Tak mě tedy napadlo, že zapnu notebook. Najednou uvidím čas a zjistím, že toho moc na přípravu nemám. Tak honem spěchám, sprcha, obličej, postel uklidit, obléct se, dát mobil na usb a dát si snídani. Sraz jsem měla se ségrou v 9 před tou mohutnou ubytovnou, protože ona byla na hotelu hned vedle u svýho přítele. Tak se teda vypravím a hlavní dveře mi nejdou otevřít. A proč asi? :D
Podívám se na mobil a zjistím, že je je 8:D A to se ještě budova neotvírá.
Takže konečně až za hodinu jsem se vydala do školy. No a ejhle... školu mám hned 2 minuty od bytu. Takže Relax. První hodinu mě čekal zařazovací test. Musím říct, že jsem byla ráda, že nejsem jediná kdo nastoupil dnes, bylo nás docela hodně, ale převážná populace byla nad 20 let. Po super testu nás čekala procházka po centru města. Kde jsem se díky ní seznámila s dalšími lidmi. Teda spíš jen holky. Každopádně s lítostí, možná pro někoho s radostí můžu říct že v mé skupině se nachází pouze italové nebo španělé. Jsme teda 5 holek, 2xšpanělsko 1x itálie a 1x švýcarsko. Na konci školy jsme se dozvěděli do jaké skupiny jsme zařazeni. Ke vší smůle, ani jedna z nás není s nikým z naší pětky. Po škole mě čekala sestra někde v centru. Což mé nohy těžce nesly, ale zvládly to. Nakonec mě provedla po obchodech a podobně.. Takže konečně vím kde co a jak. Doprovodila jsem ji na zastávku a právě začala má zkouška mé orientace. Musím říct, že asi není nejlepší, ale pravda je taková, že teď už sedím na pokoji, zařídila jsem si internet cabel a píšu tenhle článek. Jediné co opravdu už bylo AU, když jsem přišla k výtahu, aby mě konečně vyvezl do mého 6 patra, bylo, že dnes vyměňují židle... takže výtah byl plný a mě nic jinýho nezbylo než jít pěkně po schodech.
.jpg)
