Kdesi v kanadském pohoří žil jeden princ jménem neznámým. Ono to tak nebyla úplná pravda, že neměl jméno, jenže, když se ho někdo zeptal na něco vážného nebo důležitého, jež jeho názor měl o tom rozhodnout, tak čistě z jasna odpověděl nevím. Proč však tomu bylo? Poddaní se domnívali, že tento princ se chtěl každému ve svém království zavděčit, bohužel si neuvědomoval, že tak akorát způsobuje bolest v srdcích jeho věrných poddaných. Princ velice toužil po lásce a proto se každého, koho potkal ptal, jak ji najít. Zjistil, že láska přichází po malých krůčcích pomalu a nenuceně. Že žádným mečem či jinou zbraní si ji nevynutí. Po večer se snažil číst poezii a různé romány o lásce, aby ji snad jednou poznal až nastane. Jak krásné by to bylo se s ní setkat. Pomyslel si.
Jenomže jednoho dne, našel tu nejkrásnější knížku, která v něm probudila cit. Když ji otevřel, jeho prosklená střecha, která byla v knihovně ukázala měsíční svit v plné své kráse. Jakoby jeho paprsek mu probodl srdce a princ zaskučel bolestí. Ano, poznal bolest. Na konci knížky se dozvěděl, že na konci lásky je bolest, která se dá jen s těží překonat. A proto se rozhodl, že už nechce nikdy milovat, protože pokud by měl zažít takovou bolest, která byla způsobena minulou nocí. Nikdy už nechtěl číst poezii v knihově, protože se obával bolesti. Ovšem pouto k té knize to nikdy nepřetrhalo, velice rád na ni myslel. Jenže do království přijel jeho bratr, který byl velice vzdělaný a rád cestoval. Snažil překonat rekord v počtu přečtení knih, měl veliký seznam! Přesněji řečeno přečetl 999 knih, jenže mu zbývala poslední. Přijel do knihovny a dva dny a dvě noci ji hledal až ji konečně našel. Ano, byla to ona. Byla to ta oblíbená kniha prince neznámého. Ne jen, že mu jeho bratr ji celou přečetl, ale chtěl si ji také odvézt na konzultaci k překonání jeho knih. Protože aby rekord byl brán za platný, musel předvést všech 1000 knih a zopakovat co v nich bylo. Takové to zopakování mělo trvat 365 dní 12 hodin a 5 minut. Princ se domníval, že se z takové ztráty nedokáže otřepat, ale kdyby ji zakázal svému bratrovi ji vzít, tak by ukázal svému království, že miluje. A tak tedy mu dal své svolení.
Princ dlouhé noci nespal, nevěděl co má dělat. V království se proslýchalo, že princ brzy umře na žal, bohužel nikdo nevěděl proč. Princ se rozhodl s bolestí bojovat. Vrátil se do knihovny, která byla celá přeházená. Knihy napravo, knihy nalevo, knihy na zemi, ale žádná z nich nebyla na svém místě či v poličce pěkně ustlaná. Tak tedy princ trávil své dlouhé noci tím, že každou knihu pohladil a vrátil na poličku. Když je takhle skládal už druhý den, byl celý ospalý a říkal jsi, jako konečně půjde spát. Na zemi zbyla poslední kniha, byla velice úzká, když ji zvedl za její hřeb. Něco z ní vypadlo. Byla to obálka. Obálka s vůní lásky. Na níž bylo písmo jeho bratra. Tak se tedy rozhodl, jaké to kouzlo schovává tahle kniha.
Byl ní opravdu okouzlen. Tuhle knihu si brával každý večer do postele a před spaním si ji četl. Při usínání s ní byl v objetí. Domníval se jak je pro něj dokonalá a přímo stvořená. Jako kdyby mu spadla z nebe a zachránila ho z deprese. Před každým usínáním ji říkal jak ji má rád a jak mu na ní záleží. Že by ji nikdy nevyměnil za tu hnusnou knihu, která mu způsobila tak ukrutnou bolest a opustila ho s jeho bratrem. Slíbil ji, že už jí nikdy nebude ublíženo. Že tu bude pro ní a ať se nebojí.
Jenomže v době prosince, kdy v Kanadě se nejvíce chumelilo, princ prožíval svou pravidelnou tradici, kdy rád jezdíval na lyže. A tak tedy to bylo poprvé, kdy svou knihu opustil a byl bez ní. Nepsal ji dopisy, aby jí bylo lépe. Po konci toho roku se vrátil do svého království. Nechal vyhostit knihu ze svého pokoje a nikdy už ji nechtěl otevřít. Když navštívil knihovnu a ona kniha spadla. Řekl jí pouze, buď opatrná a dávej prosím na sebe pozor. Nikdy jí ovšem neřekl víc.
Jednoho dne se vrátil jeho bratr s úsměvem na rtech, protože dosáhl svého rekordu a knihy vracel všem lidem, od kterých si je půjčil. A tak se princi dostavilo jeho knihy. Zašel s ní do knihovny, na křeslo onu noc. Záře měsíce nastala a princ měl probodnuto srdce znovu. Už jej nezajímala kniha s obálkou. Jakoby mávnutím hůlky se vše rozplynulo. Všechny sliby a jeho sladké řeči! A proto dostal jméno špatný lhář.
Pohádky je konec!
Jenomže jednoho dne, našel tu nejkrásnější knížku, která v něm probudila cit. Když ji otevřel, jeho prosklená střecha, která byla v knihovně ukázala měsíční svit v plné své kráse. Jakoby jeho paprsek mu probodl srdce a princ zaskučel bolestí. Ano, poznal bolest. Na konci knížky se dozvěděl, že na konci lásky je bolest, která se dá jen s těží překonat. A proto se rozhodl, že už nechce nikdy milovat, protože pokud by měl zažít takovou bolest, která byla způsobena minulou nocí. Nikdy už nechtěl číst poezii v knihově, protože se obával bolesti. Ovšem pouto k té knize to nikdy nepřetrhalo, velice rád na ni myslel. Jenže do království přijel jeho bratr, který byl velice vzdělaný a rád cestoval. Snažil překonat rekord v počtu přečtení knih, měl veliký seznam! Přesněji řečeno přečetl 999 knih, jenže mu zbývala poslední. Přijel do knihovny a dva dny a dvě noci ji hledal až ji konečně našel. Ano, byla to ona. Byla to ta oblíbená kniha prince neznámého. Ne jen, že mu jeho bratr ji celou přečetl, ale chtěl si ji také odvézt na konzultaci k překonání jeho knih. Protože aby rekord byl brán za platný, musel předvést všech 1000 knih a zopakovat co v nich bylo. Takové to zopakování mělo trvat 365 dní 12 hodin a 5 minut. Princ se domníval, že se z takové ztráty nedokáže otřepat, ale kdyby ji zakázal svému bratrovi ji vzít, tak by ukázal svému království, že miluje. A tak tedy mu dal své svolení.
Princ dlouhé noci nespal, nevěděl co má dělat. V království se proslýchalo, že princ brzy umře na žal, bohužel nikdo nevěděl proč. Princ se rozhodl s bolestí bojovat. Vrátil se do knihovny, která byla celá přeházená. Knihy napravo, knihy nalevo, knihy na zemi, ale žádná z nich nebyla na svém místě či v poličce pěkně ustlaná. Tak tedy princ trávil své dlouhé noci tím, že každou knihu pohladil a vrátil na poličku. Když je takhle skládal už druhý den, byl celý ospalý a říkal jsi, jako konečně půjde spát. Na zemi zbyla poslední kniha, byla velice úzká, když ji zvedl za její hřeb. Něco z ní vypadlo. Byla to obálka. Obálka s vůní lásky. Na níž bylo písmo jeho bratra. Tak se tedy rozhodl, jaké to kouzlo schovává tahle kniha.
Byl ní opravdu okouzlen. Tuhle knihu si brával každý večer do postele a před spaním si ji četl. Při usínání s ní byl v objetí. Domníval se jak je pro něj dokonalá a přímo stvořená. Jako kdyby mu spadla z nebe a zachránila ho z deprese. Před každým usínáním ji říkal jak ji má rád a jak mu na ní záleží. Že by ji nikdy nevyměnil za tu hnusnou knihu, která mu způsobila tak ukrutnou bolest a opustila ho s jeho bratrem. Slíbil ji, že už jí nikdy nebude ublíženo. Že tu bude pro ní a ať se nebojí.
Jenomže v době prosince, kdy v Kanadě se nejvíce chumelilo, princ prožíval svou pravidelnou tradici, kdy rád jezdíval na lyže. A tak tedy to bylo poprvé, kdy svou knihu opustil a byl bez ní. Nepsal ji dopisy, aby jí bylo lépe. Po konci toho roku se vrátil do svého království. Nechal vyhostit knihu ze svého pokoje a nikdy už ji nechtěl otevřít. Když navštívil knihovnu a ona kniha spadla. Řekl jí pouze, buď opatrná a dávej prosím na sebe pozor. Nikdy jí ovšem neřekl víc.
Jednoho dne se vrátil jeho bratr s úsměvem na rtech, protože dosáhl svého rekordu a knihy vracel všem lidem, od kterých si je půjčil. A tak se princi dostavilo jeho knihy. Zašel s ní do knihovny, na křeslo onu noc. Záře měsíce nastala a princ měl probodnuto srdce znovu. Už jej nezajímala kniha s obálkou. Jakoby mávnutím hůlky se vše rozplynulo. Všechny sliby a jeho sladké řeči! A proto dostal jméno špatný lhář.
Pohádky je konec!
