Illusion

Psaní mé dlouhodobé knížky pokračuje.. A proč vlastně? Protože jsem konečně našla ideál pro mého pana Božského. Vím, že bych to neměla ukazovat... ale nemůžu si odpustit kousek úryvku z mé budoucí knížky.. která se píše snad už 100let.. Ale poprvé dnes až po půl roce.. jsem se dotoho zase pustila s tak velkou verbou, že si nedokáže představit. Já to dokončím.. doufám... musím :D Protože už mám navrhlou fotku na obal té knihy. ÁÁÁÁÁÁ prosím, už aby to bylo dokončeno a mohlo být překládáno do dalších jazyků a bylo by to bestseller.. Prosím tam nahoře...

takže zde :

Každou chvílí se mi před oči vracel obraz jeho špinavé košile. A co se událo před několika minutami. To jsem byla já? Nebo co to způsobilo? Nemohla jsem stát na tom místě, kde se vše událo. Šla jsem se raděj projít po ostrově.

Odehrávala se ve mně bouře emocí a pocitů. Co s tím? Co mám dělat? Vždyť já jsem pro něj nebezpečná. Čím vím jsem nad tím přemýšlela, tím jsem docházela k reálným ale i absurdním názorům. A ještě ke všemu z nebe začaly padat kapky deště. To mi ještě chybělo.

Beztak tu bouři jsem zpustila zase já. Tak, a co teď budu dělat? Lije jak z konve a já se nemám kam schovat.

Vlastně, ani mi to nevadí. Budu se dál procházet, třeba na něco příjdu. Třeba najdu konečně nějaké dobré vysvětlení pro vše.

Ano, bylo tomu tak, déšť mi hodně pomohl k mému řešení. Jak už mi zazněla ta jeho věta, co na poli psal. Věta se mi ozývala v uších. Vše co je reálné…

Vždyť on měl pravdu! Nic tu není reálné.. je to pouze smyšlené, teda až na něj a na mě. Vše co tady je, je z mých představ, z mých myšlenek. Je to však ráj na zemi? Proč tu nejsou další lidé? V hlavě se mi nácházelo tolik otázek. Mohl by však všechny emoce tady být silnější? Vlastně vše by zde mělo být ujeté na hlavu, takže ano! Tudíž mě jen napadá, že vlastně já k němu něco cítím. To proto ten zrychlený tep když jej vidím. Mokré ruce. Nevím co mám dělat. Nenacházím slova. Vždyť jej, ale nemůžu milovat. Nikdy jsem s ním nemluvila. A pochybuju, že vůbec někdy promluvím. Je snad němý? Ne to nemůže být, protože, tehdy, když jsem byla v té houpací síti na mě promluvil. Ovšem od té doby už nic. Proč se mnou nemluví?

Každou chvíli spojenou s ním jsem si projela v hlavě.

Pouze jedna otázka byla nad ostatnějšíma žádanější. Jak jsem se do té sítě dostala?

Při jakékoliv myšlence na něj se mi zrychloval tep neskutečnou rychlostí. Co mám ale dělat? Skoro vše jsem už vyzkoušela, možná v úvahu připadá pouze jedna věc.

Nemyslet? Nepřemýšlet nad ním. Nebyl tu, není tu. Jak jednoduché. Když jsem konečně začala vnímat, jak kapky deště po mě stékají, uvědomila jsem si, že je to stejně prosté jako déšť. Proč by člověk měl neustále hledět na to, proč tomu tak je… Není lepší příjmout věci takové, jaké jsou? Smířit se s tím….

Azurové moře bylo pastvou pro mé oči. Slunce zapadalo a já jen vnímala skladbu v mých uších, ležela na větvi stromu a doufala, že se tu ukáže. Že by mohl kousek slova říci. Nebo jen pohled do jeho očích… Stále jsem si nepamatovala jeho barvu. A proč tomu tak je? Protože se v jeho očích ztrácím.  Nenacházím podstatu jeho úsudku. Proč se mnou nemluví? Naráz se mne držela neskutečná bezmoc a úzkost.Nemůžu ho milovat, když ani neznám jeho hlas, nemůžu ho milovat, když ani neznám barvu jeho očí, nemohu jej milovat protože, je jediná osoba na tomhle ostrově. Je mi tak blízko, až je daleko. Zakázané ovoce chutná nejlépe. Když mé myšlenky jsou tak silné, mohl by se někde objevit ne? Už se začalo stmívat a na obloze se nacházely hvězdy. Mohla jsem tam vidět malý vůz. Jenomže z čista jasna spadla hvězda a já si něco přála. Něco, co bylo natolik nepochopitelné až sebedestruktivní. Je vtipné, že když jsem jej poprvé viděla, přála jsem si, ať na mě nemluví a ať odejde…

To je ono…

Mé myšlenky směřovaly k jeho mlčenlivosti. Nechtěla jsem ať na mě přeci promluví. To by mělo být jednoduché. Sebe víc jsem si přála ať se tu teď hned objeví. Ale kde že. Něco není v pořádku… Slezla jsem ze stromu a melancholicky jsem se začala prodírat pláží. Ani chuť hrát na klavír nebyla k nalezení. Nedokázala jsem nic dělat, než jen na něj myslet